Tento text se zabývá kritickou reflexí možností a nutnosti obnovy ontologického myšlení v období po Kantově Kritice čistého rozumu. Autor vychází z tezí Nicolaie Hartmanna, který ve svém díle Neue Wege der Ontologie upozornil na to, že novověká teorie poznání sice narušila základy staré ontologie, ale nedokázala ji nahradit. Článek však argumentuje, že Hartmannovo řešení vyžaduje hlubší revizi, než jakou sám navrhl; je totiž nezbytné přezkoumat samotné kořeny chápání toho, co to znamená, že něco "jest". V návaznosti na Aristotelovu neustále kladenou otázku po významu jsoucna text navrhuje jako východisko pojetí jsoucna jako události a dění. Tento přístup vyžaduje radikální překonání eleatské tradice, která pod vlivem matematických ideálů zbavila skutečnost časovosti a proměnnosti. Cílem nové ontologie je pak nerozpojitelně svázat časovost s bytím každého pravého jsoucna a nahradit statické zpředmětňování dynamickým chápáním reality.