Text analyzuje filosofický pojem fenoménu, vycházející z řeckého základu fainomenon (to, co září). Autor zkoumá rozdíl mezi úkazem a jevem, přičemž zpochybňuje existenci izolovaných úkazů nezávislých na kontextu. Tvrdí, že žádné jsoucno neexistuje v naprosté izolaci; jeho identita je spoluvytvářena tím, jak se ukazuje a jak interaguje s okolím. Tento proces není jednostranný – způsob, jakým se jsoucno jeví, ovlivňuje chování okolí, což následně zpětně formuje samotné jsoucno, a to jak na mikroskopické úrovni částic, tak ve složitějších intersubjektivních vztazích. Svět není souborem věcí o sobě, ale sítí vzájemných aktivních vztahů a reaktibility. Fenomény jsou tedy chápány jako skutečnosti vtažené do světa skrze reaktibilitu jiných jsoucen. Výsledkem je pojetí fenoménu jako mnohoznačné entity, na jejíž konstituci se podílí množství dalších skutečností, čímž se stírá hranice mezi čistým bytím a pouhým jevením se.