Tato úvaha zkoumá vztah mezi údivem a filosofií, přičemž vychází z Aristotelova tvrzení, že údiv je počátkem filosofování. Autor rozlišuje mezi dvěma základními typy údivu. Prvním je údiv nad neobvyklým, který je vlastní i přírodním vědám. Vědec se diví anomáliím, které vybočují z dosavadních teorií, a jeho cílem je tento údiv odstranit skrze racionální vysvětlení a objasnění faktů. Naproti tomu filosofický údiv je zaměřen na věci zcela obvyklé a důvěrně známé, které běžně přehlížíme právě proto, že jsou nám nablízku. Jde o paradoxní moment, kdy se člověk začne divit tomu, proč se dosud nedivil věcem, které považoval za naprosto samozřejmé. Text nastoluje otázku, zda je takový údiv skutečným zdrojem filosofie, nebo zda jeho prožití již předpokládá jisté filosofické nastavení mysli. Autor tak poukazuje na to, že zatímco věda chce údiv překonat, filosofie z něj činí trvalý nástroj zkoumání světa a hlubšího porozumění skutečnosti.