Text přináší kritickou reflexi teologického myšlení J. L. Hromádky, konkrétně jeho inaugurační přednášky z roku 1928 „Problém pravdy v teologii“. Autor oceňuje Hromádkův výchozí bod, podle něhož Bůh není „věcí“ ani biologickým či psychologickým jevem, který by bylo možné vědecky konstatovat či dokázat. Zároveň však poukazuje na zásadní nedůslednost: Hromádka se nedokázal vymanit z vlivu tradiční metafyziky a pojmu „analogia entis“. Tím, že definuje teologii jako metodické myšlení o tom, co „jest“ nad člověkem a světem, a mluví o „existenci“ absolutní pravdy, činí z Boha opět určitý druh transcendentní entity či objektu. Analýza zpochybňuje legitimitu takového přístupu a táže se, zda teologie může bezvýhradně navazovat na řeckou filosofickou tradici a činit Boha tématem svého zkoumání. Hromádkův pokus o nové vymezení teologie tak zůstává podle autora polovičatý a zatížený ontologickými předsudky, které brání plnému pochopení božské jinakosti.