Tento text se zabývá vztahem člověka a vědy v současném světě, přičemž klade důraz na vědu jako klíčový myšlenkový fenomén charakterizující naši dobu. Autor zkoumá, jak věda uchopuje realitu člověka, světa a dějin, a upozorňuje na její inherentní omezení. Věda je schopna detailně analyzovat člověka skrze různé disciplíny, avšak její postoj k objektivitě a redukce člověka na pouhý předmět zkoumání jí brání v uchopení celistvé lidské bytosti. Podobně věda rozkládá svět na izolované aspekty, ztrácí schopnost integrace poznatků a vytěsňuje autentický „svět života“ (Lebenswelt) ve prospěch umělého „světa vědy“. Autor kritizuje tendenci vědy k abstrakci a ztrátu smyslu pro dějinnost a jedinečnost, což vede k degradaci lidského pobytu. Navzdory vědeckému pokroku, který bývá často nesprávně definován, text varuje před nebezpečím technovědy, která ohrožuje nejen lidskou integritu, ale i celou biosféru. Pro kritické zhodnocení vědy je nezbytný odstup a nalezení východiska nezávislého na vědeckých kritériích.