Tento text kriticky zkoumá pojetí „věčné pravdy“ u Karla Jasperse. Autor zpochybňuje Jaspersovu tendenci modelovat Pravdu jako neměnnou, vždypřítomnou entitu typu nunc aeternum. Ačkoliv Jaspers uznává dějinnou relativitu zpřítomnění pravdy, trvá na její věčné identitě. Autor místo toho navrhuje chápat Pravdu jako živý proces, který aktivně vstupuje do lidského myšlení a dějin, přičemž tyto okolnosti neustále přesahuje. Kritizuje Jasperse za to, že přisouzením predikátu „věčnosti“ nevědomky sklouzává k předmětnému, metafyzickému myšlení, které není schopno zachytit ryzí nepředmětnost Pravdy. Hlavním bodem nesouhlasu je role času: zatímco Jaspers spojuje časovost převážně se sférou předmětnosti, autor tvrdí, že čas a časovost jsou bytostně spjaty se samotnou povahou bytí a nepředmětnosti. Pravda se tedy nejeví jako nehybná věčnost, nýbrž jako dynamický pohyb skrze věky, který se odmítá nechat uzavřít do statických pojmových schémat.