Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Mlat_004.jpg
====================
Číslo 2. MLAT I čemu je myšlení ? 4 25.února 1950 Motto: "Lidé myslí příliš rychle a žádají příliš mnoho. Nespokojují se studiemi, chtějí výsledky. Nekladou si za čest myslit dobře, bezpečně, vycházet z dobře uspořádaných kriterif, ale myslit o pojač a Lidé dovedou být podivuhodně vynalézaví v extrémech. Je to pohodlné, protože člověk nemusí myslit přesně a vážit slova; za druhé to je silné či přesněji silácké, je v tom zdání síly a rigorosnosti, čemuž se honosně říká myšlenková odvaha; je v tom často i zoufalý odpor proti, středocestnosti; vždy to je útěk od skutečnosti a počátek idealismu /od slova idealisovati/. Vzrůst extremnosti je vázán na účast jiných lidí: potřebuje tleskající klaky a karikaturu nepřítele. Ale především a za prvé každý extrém žije z extrému opačného; bez něho by umřel, bez něho je zhola nemožný, ba nemyslitelný. A tak chcete-li likvidovat extrémy chcete-li, neboť někdy je třeba extrémy vyrábět/, pak začněte přesně, střízlivě a uváženě hovořit. O to bych se chtěl pokusit v těchto řádcích. Reakcí na čistý intelektualismus vcházíme do období, které je přemrštěně praktické. Zatím co mižeme ještě tu a tam zaslechnouti uprášené i oprášené výroky o účasti na myšlence", poslední to dozvuky myšlenkového l'art-pour-1 artismu, všechny základy nového lidského úsilí se pohnuly směrem k činům, k práci, k věcem. Tam myšlenka, zde věc jako poslední kvalita 1 idského života. Možno-li si vibec pomy sliti důkladnější opak? Co věcného říci, co učinit, tento nový extrém odsunuli tam, kam skutečně patří: na periferii konsensu moderních lidí ? to, Je třeba naléhavě zdůraznit, že životním úkolem člověka rozhodně a v žádném případě není podat snad nějaký intelektuální, theoretický, myšlenkový výkon. A to prostě proto, že životním úkolem lidským vůbec není podat nějaký výkon, ať už je jakéhokoliv druhu a ať se týká kteréhokoll oboru. - Myšlení nesporně má sloužit a v žádném smyslu nenf nejvyšší sférou lidského ducha. Základní otázkou však je: čemu sloužit ? Má snad být nástrojem jiným lidským výkonům, má být oporou jiné oblasti lidské činnosti, kterou snad prohlásíme za nejvyšší ? Očividně nikoli, nebot se dopouštíme stále téže chyby. Opakuji: nejde nejde vůbec podat nějaký výkon. Ale oč tedy jde? Tu ovšem je třeba předeslat, že se nehneme s místa, nejsme-li ochotni revidovat /všichni, neboť nejde o revisi, nýbrž především o ochotu k af své pojetí člověka a pojetí lidského poslání. Otázka: k čemu je myšlení, smí být položena tam a jedině tam, kde jsem hotov revidovat především své myšlení, to jest všechnu tu myšlenkovou nedbalost, polovičatost, všechno to lajdáctví, neodpovědnost, nedostatek vytrvalosti, nepřesnost a tak dále: mohl bych pokračovat, jak dlouho byste chtěli. Tim vším chci naznačit, že naše otázka se stává nemístnou až i nechutnou v ústech toho, komu je zástěrou jeho vlastního myšlenkového manka. Na místě je tato otázka pouze tam, kde je ochota ke skutečné revisi /nejenom k nějakému pochybovačnému, bezvýhlednému závěru-nezávěru/; a to znamená pouze tam, kde opravdově hledáme, v čem je náš úkol a naše poslání, kde opravdově usilujeme o správnou nebo alespoň správnější interpretaci smyslu lidského myšlení a kde tím tedy opravdově toužíme po nápravě svého vlastního myšlení. Kdo se ptá jinak /pakliže už se vůbec ptá/, lépe by mu skutečně bylo, aby byl zavěšen žernov oslief na hrdlo jeho

====================
Mlat_005.jpg
====================
572 Stručně řečeno, má člověk na tomto světě dvojí poslání; nebo přesnějá: jeho poslání má dvě stránky. Biblicky se to vyjadřuje tak, že člověk je stvořen 1/ k obrazu Božimu a 2/ k panování nade vší zemí. Nejde ovšem o dva různé, od sebe oddělené obory: člověk má zvládať přírodu a svět tak, aby tim manifestoval vladařství Boží. Interpretováno pro naši otázku: myšlení lidské má být mocným nástrojem zviádání celého světa, ale má být zároveň /zároveň, tj. najednou manifestem Boží svrchovanosti. Tento manifest je představován dvojí nejlépe dvojjedinou/ loyalitou: předně k Bohu samému a za druhé ke všemu Božímu stvoření. Biblicky je to opět vyjádřeno jako milování Boha a milování bližnfho/při čemž, kdo nemiluje bratra svého, jak by mohl milovat Boha, kteréhož neviděl ?/. A milovat bližnfho je přikázáno ne proto, že by byl nějak vyjímečně hoden té lásky, nýbrž že je synem téhož Otce jako já. Tu je patrný počátek milování všeho stvoření. Sv.František z Assisi nemůže být podezirán z romantismu; a jeho láska ke všem Božím tvorům chová v sobě něco hluboce, hluboce správného a sympatického. Užil jsem už několikrát termfau, o němž soudím, že je adekvátnější než ostatní, totiž že jde o vnášení pravdy, spravedlnosti, pokoje atd. mezi lidi, do společnosti a jejich instituci, do vší lidské, činnosti a tedy také do myšlení. Je chybou myslit si, že myšlením vědou, filosofii/ odhalujeme pravdu, neboť pravda nikdy není předmětem zkoumání tak, jako jsou věci na tomto světě; odhalovat, poznávat mižeme leda skutečnost, pravdu však musíme do svého poznání a do skutečnosti vnášet. Myšlení je pro člověka obrovskou mocí a pomoci; není pouhým nástrojem, pasivním nástrojem, nýbrž má svou vnitřní dynamis, která člověka vede. Dříve však než správné myšlení je jakási upřímost a přímo st ducha, veritas animi; a kde se jí nedostává, tam nejsou předpoklady ani promsprávné myšlení. Proto první starosti je a musí vždy být právě ona praktičnost. tato veritás animi a nikoli Právě v této věci je pragmatismus neodvolatelně vedle; a nejen pragmatismus. Věc, pragma, se nikdy nesmí stát věcnost není poslední, nejvyšší kvalitou, posledním lidským určenfn. Bude-li to lidem jednou jasné? Anebo alespoň nán? Amica res, magis amica veritas. Na to pamatujete všichni vy, kteří by ste měli chuť stále jen mávat fakty. Fakta nejsou všechno; a ani lidská praxe není všechno. Ostatně soudím, že tyto poznámky jsou zcela nedostatečné a že jun bude třeba psát, mluvit, přednášet a dokazovat tyto věci ještě mnohokrát, aby mohlo být dosaženo jakés takés jasnosti a srozumitelnosti. aci AY kofer en ci K letní ní kofe ● vysokoškolské. Pojetí dějin se dnes stává svrchovaně důležitou otázkou filosofickou i theologickou. Sit venia periodisationi //: dnes se ocitáme uprostřed třetfho období v dějinách lidské emancipace od chudoby. Nejprve to byl nesmírně dlouhý zápas s pověrami a my them, jakož i dodnes neukončený boj s náladami; proti všem těmto mlhám byla položena ja snost a střízlivost ducha. Stalo se tak dvojim /hlavné/ způsobem: jednak v Hecku, jednak v Izraeli. Celé další období /opět neukončené bylo charakterisováno bojem střízlivosti a realismu praktického životního úsilí proti geometrickému myšlení antického idealismu. Pyrrhovým vítězstvín praxe bylo dosaženo gigantických institucí struktury tak geometrické, že skutečný lidský tvor je jimi ustavičně požírán jako obrovským molochen někdy v starém Orientě. Lidstvo vešlo do muý nového období, totiz období boje proti domnim lidskému zotročení nelidskými absolutistickými institucemi civilisačnimi, uprostřed něhož nyní v polovině XX. století jsme. Smyslem konference by se mělo stát, ukázat smysl křesťanské zvěsti právě na tomto pozadí, ukázat, že Ježíš Kristus přišel, aby ponížené

====================
Mlat_006.jpg
====================
6/3 povýšil, aby pokorným přinesl milost, aby chudé uvedl do království nebeského, aby sloužil nejubožejším, aby přišel k nemocným a uzdravoval je atd. atd., summou, že přišel především k chudým /nejen majetkově, ale také majetkově/, a že nepřišel ke zdravýn. Sny slem konference by dále mělo být, ukázat zbloudilost církví, které se soustředily jakoby na duchovní základy a bohatost či chudobu nebraly dost vážně, zavádějíce falešné bratrství mezi lidi poin jim pouhým bratříčkováním, pouhým oslovováním a titulováním bratře', sestro. Je třeba znovu vyzdvihnout smysl základního rozdflu mezi stejně hříšnými lidmi, rozdílu, který je ostrou linif tažen po celém Starém zákoně a který je legitimován samotným Pánem církve v evangeliích, základního rozdílu, který je po prvé zastirán pokusen o zduchovění v počátcích u apoštola Pavla /člověka zdaleka ne chudého a potom napořád v církevní praxi. Bude třeba také ukázat, že ay, věřící inteligence, byl věřící, nejsme těmi chudými, pro něž především přišel Ježiš Kristus; opakovat znovu a znovu, že království nebeské není naše, nýbrž chudých, že my nejsme ti nejnižší a poslední, kteří mají být povýšeni a postaveni na první místa, že my budeme leda poslednfmi v království Božím /tak jako i Jan Křtitel/, dostane-li se nám babec tak obrovské milosti, a že naším úkolem /povinnosti je sloužit těm, kterým je skutečně přichy stán příbytek na nebesích, v domě Otcově. A nejenom to: ny musime dobře vědět a stále znovu slyšet, že nám právě platí ono běda, určené farizem a zákoníkům, a že na nás nfi ona slova Křtitelova: Pokolení ještěrčí, i kdo vám ukázal, kterak byste utéci měli budouciho hněvu? Protož dinte ovoce hodné pokání Neuznáme-li, že my jsme ti farizeové /a nikoli chudi/, jsme nenávratně pokrytei A tu se ovšem naskýtá otázka: co my máme tedy dělat, jak máme sloužit oněm miláčkám Páně, chudým? A odpověd zní: dávat jim jim, o ně jde / svobodu každého sedmého a koukiam především a hlavně každého padesátého léta. /Přečtěte si dobře na př. 25.kapitolu z III. knihy Mojžíšovy / Ježiš Kristus přišel vyhlásit léto milostivé /Luk. 4,16-31/. A my musíme být hlasateli svobody pro chudé a utištěné; jinak jsme sil zmařená. A jak už řečeno, chudé je třeba vysvobodit. od pověry, b/od geometrického racionalismu, který vyústil v moderní ducha svírající vědu, c/ od institucí, které jsou jejími výtvory a které učinily z dnešní civilisace systém lidského zotročení. Proto navrhuji jako themata konference tyto přednášky : I. Evangelium a chudf. II. Poddanství pověrán. III Poddanství vědě a technice. IV. Poddanství civilisaci a institucfm. V. Kde je naše místo a kde je místo církví. Bližší a přesnější bude v návrhu, který vy jde jako 3.číslo Mlatu. Svatodušní retreat. Když už jsme tak v tom plánování, chtěl bych poznamenat, že velmi dobrou průpravou na konferenci by bylo retreatové thema, o němž se již několikrát mluvilo: zda cflem všeho lidského usilování má být oslava Boží neboli větší sláva Boží. Tu ovšem by bylo třeba říci, že ovšem nebesa, na př. vypravují slávu Boží, ale že rozhodně nebyla jedině k tomuto účelu stvořena. Právě tak i spravedlivý člověk je jistě oslavou Pána, ale není jistě spravedlivý proto, že Boha slaví. To proto, že slovo slaviti nemá žádný pořádný význam či spíše významů mnoho a různých, kdežto skutečné záměry a příkazy Boží jsou daleko zřetelnější. A tak tedy oslava Boží je v poslušnosti, nikoli poslušnost v oslavování. Bylo by však dobře si om o tom promluvit. Laboda Na zdar