Tento text představuje děkovný projev u příležitosti udělení čestného doktorátu Univerzity v Amsterodamu v roce 1987. Autor v něm reflektuje podstatu filosofie skrze aforismus Oda Marquarda o „myšlení navzdory“, což dává do souvislosti s náročným postavením nezávislých myslitelů v tehdejším východním bloku. Klade si zásadní otázky o povaze postmoderny a hrozbě nihilismu, který vnímá jako důsledek rozpadu evropské tradice. Jádrem autorovy úvahy je kritika „zpředmětňujícího myšlení“, jež podle něj stojí u kořenů moderní krize a neschopnosti uznat nepředmětnou skutečnost. Navrhuje proto cestu k novým metodám a „poučenému diletantismu“, který by dokázal překročit tradiční pojmové konstrukce. Projev uzavírá hlubokým poděkováním rodině, přátelům a zahraničním kolegům, kteří svou pomocí umožnili zachování kontinuity svobodného myšlení za železnou oponou. Autor vnímá tuto poctu nikoli jen jako osobní úspěch, ale jako ocenění pro celou komunitu nezávisle uvažujících lidí, s nimiž se nemůže ceremoniálu osobně zúčastnit.
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
docx | pdf | html
◆ projev, česky, vznik: 1986/1987
- in: 89, 1987, str. 15–17
- in: Kritický sborník, 7, 1987, č. 2, str. 61–63
- k dokumentu existují tyto původní záznamy:
- Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
- překlady do jiných jazyků:
- Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
Ladislav Hejdánek
in: 89, 1987, p. 15–17
in: Kritický sborník, 7, 1987, n. 2, p. 61–63
Original records for this document:
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
Translations into other languages:
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
in: 89, 1987, str. 15–17
in: Kritický sborník, 7, 1987, č. 2, str. 61–63
k dokumentu existují tyto původní záznamy:
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
překlady do jiných jazyků:
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
◆ projev, česky, vznik: 1986/1987
◆ speech, Czech, origin: 1986/1987
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie [1987]
8. 1. 1987
(Oslovení doplnit podle zvyklostí a aktuální přítomnosti hodnostářů)
Gießenský filosof Odo Marquard zakončil svou před lety pronesenou přednášku mj. aforismem: Filosofie je, když myslíme navzdory. V tom smyslu mohu nejen sebe, nýbrž mnohé své přátele a kolegy chápat jako „myslitele navzdory“. Kdyby takové „myšlení navzdory“ mělo být postačující pro myšlení filosofické, byly by podmínky pro filosofii v naší části Evropy krajně příznivé. Představte si jen bohatství a plnost všeho toho, čemu navzdory můžeme myslit.
Ono to však zdaleka není tak jednoduché. Každé myšlení navzdory se může kvalifikovat jako filosofie teprve tím, od čeho se svým „navzdory“ distancuje a jak toto své „navzdory“ uskutečňuje. Čím lépe filosofové vědí, proti čemu se mají a musí svým „navzdory“ obracet, a čím hlouběji jsou tímto pravým směrem s to proniknout, aby odhalili poslední základy nejhorších a nejstrašnějších běd a nebezpečí a aby jim především vzdorovali, tím větší bude jejich myšlení a tím důležitější bude pro jiné. Tyto bídy a tato nebezpečí náleží přece k naší době – a my všichni jsme dětmi této doby. Ale právě filosofové v nás by se proti tomu měli bránit. Tak např. Nietzsche byl přesvědčen, že filosof v něm se brání proti tomu, aby byl a aby zůstal jen dítětem své doby – a to pro něho znamenalo: „dekadentem“, produktem modernity, křesťansko-evropského úpadku – a zejména proti tomu, aby jím zůstal, aniž by to zpozoroval a pochopil.
A tak: proti čemu se vlastně bráníme jako filosofové své doby? V čem se můžeme chápat jako nikoliv pouhé děti a produkty doby? A poněkud konkrétněji: je postmodernita, o které se nyní tolik hovoří, pouhým produktem nebo dokonce vedlejším produktem rozkladu modernity? Jinak řečeno: náleží postmodernita ještě k procesu sebeprosazování nihilismu? Je jenom další etapou rozpadu evropské tradice a kultury – anebo již ohlašuje konec tohoto „mezistavu“? Zdomácňuje se v postmodernitě u nás tento „nejstrašnější ze všech hostí“ – anebo se v ní s tímto hostem už začínáme loučit? Může existovat vůbec něco takového jako „postmoderní filosofie“ – anebo znamená filosofovat také dnes jen jedno a totéž, totiž: myslit navzdory postmodernitě?
Každá přítomnost je více nebo méně zakotvena ve své minulosti; její kořeny sahají často velmi daleko dozadu. Filosofická tradice sahá až ke starořeckým filosofům a k vynálezu pojmového myšlení a intencionálně předmětných konstrukcí. Filosofie naší doby stojí nutně také před otázkou, jak dalece se musí a může v dalším odpoutat od té tradice, zpředmětňující všechno pochopené. Dosavadní filosofická tradice by tak mohla být shledána spoluodpovědnou za to, že se v moderní době vynořila ona nihilistická nálada a že bylo nesprávně interpretováno tzv. „odhodnocení všech hodnot“. „Hodnoty“ byly vždycky myšleny jako abstrakce, jimiž mohly být zároveň konstruovány a fixovány jakožto intencionální předměty. Ale takové hodnoty prostě „neexistují“, nejsou „reálné“, „skutečné“ v předmětném smyslu. Na druhé straně nebylo předmětné myšlení s to, uznat nepředmětnou skutečnost za skutečnou právě proto, že nebyla předmětná. Proto musela být každá nepředmětná skutečnost považována za neskutečnou, za „nic“.
Snad už vidíme jednu z hlavních úloh dnešní filosofie a pravděpodobně také filosofie zahlédnutelné budoucnosti: musíme rozvinout nové myšlení, vypracovat nové myšlenkové metody, nové techniky práce s pojmovým myšlením, jimiž bychom mohli překročit meze myšlení předmětného. To nebude jednoduché a zcela určitě to nebude možno předem abstraktně vykalkulovat. Filosofie se zase jednou bude muset zachovat značně neprofesionálně, či lépe řečeno: specificky diletantsky. Jisté amatérství však náleží od samého počátku přímo k pojmu filosofie jakožto lásky k moudrosti. Musím hned přiznat, že naše „východní“ podmínky pro pravý filosofický diletantismus nejsou tak příznivé, jak by se snad někomu mohlo zdát. Musí se tu totiž jednat o zvláštní, totiž poučený diletantismus. A právě v tomto směru potřebujeme širokou pomoc. Nicméně s jistotou můžeme prohlásit, že každá rutina a formální akademická profesionalita tu s největší pravděpodobností zůstanou slepé. V každém případě bude nyní přinejmenším v určitém ohledu nutno myslit „navzdory“ celé dosavadní filosofické (a také theologické, přírodovědecké atd.) tradici.
Rozhodnutím Univerzity v Amsterodamu poctít mne čestným doktorátem jsem byl pohnut i potěšen. Rád bych za to vyslovil svůj srdečný dík. Tváří v tvář zmíněným převelkým, ba obrovským myslitelským úkolům, které jsem před chvílí zmínil a před nimiž, jak mám za to, také stojím, se mi váha této pocty zdá příliš veliká, takže ji musím trochu rozdělit. Myslím v tomto okamžiku na mnohé přátele a známé i neznámé, na své učitele a kolegy, ale také na sympatizující nefilosofy, bez nichž by všechna filosofická aktivita, ne pouze má, ale v témž smyslu také aktivita každého jiného „nezávislého“ myslitele v naší zemi, byla prostě nemožná. Musím myslit také na členy své rodiny, pro něž to vůbec nebylo snadné se mnou žít. Z celého srdce bych rád upozornil na obdivuhodné počiny četných filosofů, kteří k nám v minulých letech přicházeli, aby nám umožnili zůstat v kontaktu se západním myšlením, a vyslovil jim za to naši nejhlubší vděčnost. Neméně jsme zavázáni bezpočtu těch, kteří pomáhali a stále ještě pomáhají nejrůznějšími způsoby, aby tato i jiné formy uvedeného podnikání byly možné. Poslední dík má náležet Vám, kteří jste v této chvíli přítomni, za Vaši účast, za Vaše sympatie i za Váš zájem. Je mi opravdu líto, že u toho sám nesmím a nemohu být.
Děkuji Vám všem.