Tento text kriticky reaguje na názory B. Pospíšila ohledně vztahu mezi historií a teologickou pravdou. Autor odmítá Pospíšilovo tvrzení, že historie je pro pochopení „pravdy spasitelné“ zbytečná či dokonce škodlivá. Argumentuje, že snaha vyjmout teologickou situaci z dějinného kontextu vede k mytologizaci a nahrazení živého oslovení prázdným stereotypem. Autor zdůrazňuje, že pravda není neměnnou abstrakcí, ale suverénní silou, která se projevuje v konkrétních, neopakovatelných dějinných a osobních okolnostech. Pokud odtrhneme biblické poselství od jeho původní historické zakotvenosti, ztrácíme schopnost vztáhnout jej k dnešku. Historické vědomí je proto nezbytným nástrojem pro autentické pochopení křesťanské zvěsti, která člověka vyzývá k jednání v jeho specifické situaci. Odmítnutí historie tak v konečném důsledku znamená únik ze světa a znehybnění pravdy, která má být živá a osvobozující.