Tato esej pojednává o dvojí situovanosti lidského mláděte – přírodní a sociální. Autor nejprve rozebírá biologické potřeby novorozence, jako je vzduch, potrava či teplo, které tvoří jeho základní přírodní rámec. Ukazuje však, že tyto potřeby jsou od počátku úzce spjaty se sociální sférou, neboť bez lidské asistence a péče by dítě v přirozeném prostředí nepřežilo. Klíčový zlom nastává v okamžiku, kdy se dítě skrze sociální kontakty začíná začleňovat do skutečně lidského světa. Tento proces je podmíněn vstupem do světa řeči a jazyka. Teprve skrze slovo je dítěti otevřen přístup k lidství. Zatímco biologická danost je pro dítě pasivním východiskem, plnohodnotné lidství vyžaduje aktivní přijetí světa, který se mu otevírá. Text zdůrazňuje, že lidský svět musí být dítěti nakloněn, musí mu poskytovat ochranu a oslovovat jej. Lidské mládě se tedy člověkem nerodí pouze biologicky, nýbrž se jím stává skrze sociální péči a přijetí řeči.