Text kritizuje pojetí víry Petra Slámy, zejména jeho důraz na to, že víra přichází k člověku „zvnějšku“ (extra nos) a že lidský pól víry je pouze receptivní. Autor argumentuje, že takové pojetí vede k nepřípustné objektivizaci. Víra podle něj nemůže být chápána jako „sine nobis“ (bez nás), neboť je to bytostně lidský akt. Autor se kriticky vypořádává s metaforou víry jako daru: víra je darem právě v tom, že je naším vlastním aktem, který je nám „započten“ (podobně jako u Abrama). Tento akt má své kořeny v budoucnosti a souvisí s ontologickým stavem „ještě-ne“ (v duchu Ernsta Blocha). Člověk žije z budoucnosti, a právě v tom spočívá život z víry. Tento koncept, vycházející ze staroizraelské tradice a vrcholící v Ježíšově učení, definuje víru jako aktivní spolehnutí na pravdu a životní orientaci na to, co přichází, nikoliv jako pasivní přijetí něčeho cizího. Víra je aktem, který ustavuje lidské já v jeho hlubině.