Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi „ježíšovstvím“ a tradičním křesťanstvím. Autor reflektuje historický vývoj církve, která se postupně odklonila od následování Ježíšovy vlastní víry a životní cesty k uctívání Ježíše jako předmětu víry. Zatímco původní následování spočívalo v orientaci, kterou zastával sám Ježíš, křesťanství nastolilo orientaci na Ježíše, čímž vytvořilo nové dogma a církevní „zákon“. Text poukazuje na paradoxy křesťanské snahy o napodobování Krista (imitatio Christi), která v klíčových bodech – jako je obřízka či pojetí hříchu – selhává. Autor volá po „nové reformaci“, která by překonala nánosy církevních tradic a organizačních struktur. Cílem této reformy je návrat k autentickému Ježíšovu evangeliu, které osvobozuje od institucionálních břemen. Argumentuje se, že i přes stáří Pavlových listů je možné a nutné hledat prameny starší, vycházející z přímého svědectví učedníků a ústní tradice, a postavit tak víru na základu, který sdílel sám Ježíš.