Text zkoumá podstatu evropské identity, kterou nechápe jako logický problém založený na společných vlastnostech, ale jako fenomén historický, zahrnující minulost, přítomnost a zejména budoucnost. Autor na příkladech státní příslušnosti, národa a jazyka ilustruje, že tyto entity nejsou vlastnictvím jednotlivce, ale spíše jednotlivce přesahují a formují. Evropská identita je jazykově ukotvena v řecko-latinské tradici, která určila strukturu evropského myšlení. Nejdůležitějším závěrem je, že evropská identita nespočívá v tom, co již je součástí evropských dějin nebo tradic, ale v neustálém vztahování se k něčemu, co tyto tradice přesahuje. Tento vnější zřetel, orientovaný k budoucnosti a k ideálům mimo dosah aktuální skutečnosti, tvoří skutečný základ evropanství. Evropa tedy není hotovou identitou, ale procesem, který roste skrze napětí mezi historickou realitou a tím, co ji transcenduje.