Text se zabývá Patočkovým pojetím objektivity v rámci jeho úvah o negativním platónismu. Autor zdůrazňuje, že Patočka nechápe objektivitu jako vlastnost jsoucna, nýbrž jako specifický přístup ke skutečnosti. Tento objektivní přístup je však z podstaty neschopný postihnout „skutečný celek“, neboť celek v sobě zahrnuje i ne-předmětnou (non-objektivní) stránku, která přesahuje pouhé zpředmětňování. Úvaha směřuje k otázce, zda výhradní zaměření na objektivitu neškodí samotnému poznání, a to i v rámci zkoumání objektivních stránek světa. Autor polemizuje s Patočkovou skepsí ohledně možnosti systematického uchopení tohoto problému a vyzdvihuje nutnost pokračovat v tomto myšlenkovém směru. Naznačuje, že přílišná šíře vědomostí může být systematickému myšlení spíše na obtíž, a vyzývá k nezávislému zkoumání hranic a důležitosti objektivujícího myšlení v evropské tradici.