Text zkoumá vztah mezi systematickým a hermeneutickým přístupem ve filosofii a tvrdí, že tyto dvě polohy jsou na sobě vzájemně závislé. Systematik se nemůže obejít bez orientace v dějinách myšlení, zatímco interpret musí proniknout k systematické struktuře díla, aby postihl i to, co autor výslovně neuvádí. Tento princip je ilustrován na příkladu autorovy interpretace pojetí pravdy u Emanuela Rádla, která vyžadovala domýšlení souvislostí roztroušených v celém jeho díle. Autor dále rozlišuje mezi čistým vykladačem a systematikem, jehož vlastní filosofické východisko zůstává v rozhovoru s jinými mysliteli jasně patrné. Závěr textu se věnuje osudu filosofických idejí, které často působí mimo původní kontext celkového díla. To vede k možnosti tvůrčího přivlastnění či transformace argumentů pro zcela odlišné účely, což ukazuje na napětí mezi integritou původního systému a jeho následným hermeneutickým využitím v jiných myšlenkových rámcích.