Text se zabývá filosofickou reflexí pojetí Boha a evoluce v díle Pierra Teilharda de Chardin, konkrétně jeho konceptem pohybu „kupředu a vzhůru“. Autor analyzuje Teilhardovu vizi evoluce jako božské manifestace a neustávajícího tvoření, přičemž upozorňuje na rizika spojená s tímto pojetím, zejména v kontextu entropie a potenciálního manicheismu. Jádrem úvahy je kritické zhodnocení Teilhardovy specifické formy imanence, kde Bůh splývá s centrem konvergence kosmogeneze. Autor předkládá alternativní pohled, v němž nahrazuje pojem Boha pojmem Pravdy. Argumentuje, že Pravda není v dějinách ani kosmogenezi přímo vtělena, ale že veškerý vývoj představuje lidské a přirozené odpovědi na nepředmětné výzvy. Pohled kupředu tedy není pohybem samotného božství v hmotě, nýbrž neustálým úsilím přirozených jednotek reagovat na přicházející výzvu Pravdy. Tato perspektiva zachovává distanci mezi transcendentním zdrojem a historickou realizací, čímž reviduje Teilhardův evoluční optimismus směrem k dialogickému pojetí bytí.