Dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1977 reflektuje roli křesťanství v moderní společnosti, zejména v kontextu zápasu o lidská práva v tehdejším Československu. Autor reaguje na skepsi ohledně významu náboženství a zdůrazňuje, že křesťan se nemá hájit, ale zpytovat vlastní svědomí a přiznat spoluvinu na společenské nespravedlnosti. Kritizuje církevní hierarchii za strach, taktizování a upřednostňování sebezáchovy instituce před věrností evangeliu. Hejdánek argumentuje, že pravá víra se neprojevuje zbožnými frázemi, nýbrž konkrétními činy solidarity s utlačovanými, pronásledovanými a vězněnými. Odkazuje na konkrétní případy tehdejší perzekuce a varuje, že selhání křesťanů v rozhodujících okamžicích zbavuje jejich poselství věrohodnosti. Text je naléhavou výzvou k etické integritě a praktickému naplnění víry v každodenním životě, neboť příležitost k činu je vždy přítomna „tady a teď“.