Text zkoumá problematiku nepředmětnosti a způsoby, jakými o ní lze vypovídat v rámci filosofického diskurzu. Autor vychází z teze, že o nepředmětných skutečnostech lze referovat pouze prostřednictvím „nepřímého sdělení“, kdy předmětná výpověď o určitém tématu odkazuje k něčemu jinému, nepředmětnému. Tato metoda, vlastní starověkým mýtům, bývá v moderní době často nepochopena kvůli jednostrannému zaměření na předmětnou stránku narace. Autor varuje před interpretací důrazu na nepředmětnost jako snahy o návrat k iracionalitě či mýtu. Naopak zdůrazňuje, že i moderní exaktní myšlení nevědomě a nekontrolovaně pracuje s nepředmětnými intencemi. Cílem textu je poukázat na nutnost reflektovat tyto skryté struktury a postupně vyvinout metodologii pro systematickou práci s nepředmětnými intencemi. Teprve tak může nepředmětné myšlení dosáhnout srovnatelné míry přesnosti, jakou disponuje tradiční zpředmětňující myšlení, a překonat tak omezení současného redukcionismu.