Text analyzuje ontologické postavení člověka jako subjektu a ex-sistence. Autor definuje člověka jako ex-sistenci, která je v podstatě ne-jsoucnem, neboť jako subjekt není předmětným jsoucnem. Tato ex-sistence je charakterizována „vykloněním“ do budoucnosti, tedy do oblasti nejsoucího. Na rozdíl od uměleckého díla, které vyžaduje vnějšího vnímatele k aktualizaci svého vnitřního světa, je subjekt sám uskutečňovatelem „svého člověka“. Text rozlišuje mezi pouhým žitím živé bytosti a prožíváním života, které je vlastní subjektu. Subjektivita sice patří k životu, ale k prožívání je nezbytný aktivní subjekt, který stojí vně životních procesů a není jejich produktem. Vědomí ex-sistence a prožitek bytí jsou tak zásadně odlišné od vědomí předmětů. Člověk je v tomto pojetí dynamickým napětím mezi tělesností, živou bytostí a ne-jsoucím subjektem, který život vědomě prožívá a tím jej přesahuje. Tato distinkce umožňuje pochopit svébytnost lidského vědomí a jeho nezávislost na pouhém biologickém běhu života.