Tento text z roku 1967 představuje diskusi mezi předními českými teology a mysliteli (Smolík, Filipi, Hejdánek, Němec) o fenoménu revoluce v křesťanském kontextu. Rozhovor reflektuje dobové ekumenické debaty v Ženevě a Sofii, které legitimizovaly revoluční myšlení v církvi. Diskutující analyzují vztah mezi revolucí a násilím, přičemž rozlišují mezi dějinnou revolucí a nahodilou vzpourou. Zdůrazňují, že revoluce by neměla být chápána jako pouhá destrukce nebo chaos, ale jako naplnění tradic a otevřenost budoucnosti. Klíčovým tématem je sociální dimenze evangelia a úkol církve nezůstávat v izolaci, ale aktivně se podílet na řešení krizí moderní společnosti. Autoři volají po „revolucionalizaci revoluce“, tedy prohloubení materiálních požadavků o hlubší lidský smysl a univerzální bratrství. Rozhovor uzavírá výzva k solidaritě s utlačovanými a k hledání nenásilných alternativ v radikálně se měnícím světě.