Nemám chuť se soukromě zachraňovat; nevidím v tom nic žádoucího ani smysluplného. Naše doba se vyznačuje tím, že myšlenka na smrt je všemožně vytěsňována z našeho povědomí. Moderní člověk je okrádán (a sám se okrádá) o elementární životní zkušenost smrti druhého. Naše duchovní a mravní chatrnost se významně projevuje v tom, jak nedovedeme být v elementární lidské solidaritě spjati s umírajícím člověkem. Naši nejbližší umírají buď na silnicích, nebo v nemocnicích, ale jen výjimečně doma. Proto ani sami neumíme, nebudeme umět umírat. Také proto, že i my budeme umírat sami nebo uprostřed neznámých lidí. ... Svou loajálnost k národu a k lidu, k němuž náležím, chci nadále projevovat kritickým posuzováním jeho nedostatků a neustávajícím úsilím o nápravu. Ale nechci to dělat z distance diváka, vnějšího pozorovatele, cizince. Budu ukazovat na propast, budu mluvit, křičet, třeba řvát – ale nebudu usilovat o svou soukromou záchranu. Nechci být soukromě zachráněn; netěšilo by mne to.