Tato esej z roku 1952 kriticky reflektuje filosofii A. N. Whiteheada, zejména jeho pojetí duality světa hodnoty a světa skutečnosti. Autor analyzuje Whiteheadovu ontologii událostí a srovnává ji s koncepcemi Spinozy, Leibnize a Emanuela Rádla. Hlavní výtka směřuje k Whiteheadovu platonizujícímu pojetí „věčných objektů“, které dle autora zbavuje dějinnou novost skutečného významu. Autor navrhuje alternativní lokalizaci světa hodnoty v subjektivitě a vnitřní struktuře lidského jednání. Hodnota není chápána jako neměnná entita, ale jako dynamický „smysl dějin“ a to, „co má být“. Text vrcholí polemikou s pojmem nesmrtelnosti. Autor odmítá Whiteheadovu vizi osobní nesmrtelnosti a namísto toho vyzdvihuje význam konečnosti a smrti. Skutečný život není popřením smrti, nýbrž jejím přijetím, neboť pravda se uskutečňuje skrze proces rození, umírání a neustálého vzkříšení v dějinném pohybu.