Text se zabývá vztahem člověka a přírody prizmatem díla Pierra Teilharda de Chardin, zejména jeho knihy Místo člověka v přírodě. Autor analyzuje Teilhardovo pojetí evoluce jako kosmického proudu směřujícího k vyšší uspořádanosti a vědomí, který stojí v opozici k entropickému rozkladu. Člověk je v této koncepci chápán jako klíčový parametr vývoje, jenž dává vesmíru dějinný smysl. Text dále kriticky konfrontuje Teilhardovu vizi s marxistickým humanismem Karla Kosíka. Zatímco Kosík vnímá přírodu jako autonomní totalitu, kterou člověk humanizuje skrze praxi, Teilhard usiluje o hlubší integraci lidského a přírodního světa. Článek zdůrazňuje, že pro Teilharda není vesmír pouhým rámcem dění, ale dynamickým procesem – kosmogenezí. Tato integrace vědy, filosofie a duchovního rozměru představuje pokus o překonání lhostejnosti mezi lidským osudem a řádem kosmu, čímž otevírá nové otázky o zakotvení lidské existence v samotné struktuře bytí.