Tento text kriticky reflektuje problematiku asubjektivní fenomenologie a zdůrazňuje potřebu terminologického rozlišení mezi „subjektivním“ a „subjektním“. Autor navrhuje chápat asubjektní fenomén nikoliv jako pouhý jev, nýbrž jako „úkaz“, který je integrální součástí dění jsoucna a probíhá nezávisle na přítomnosti pozorovatele či subjektu. Naopak subjekt v procesu poznávání aktivně vytváří reprezentace či „obrazy“ jsoucen na základě sérií jednotlivých úkazů. Tento proces je spojen s rizikem omylu, avšak subjektivní dotváření obrazu má i pozitivní hodnotu, například v možnosti abstrakce umožňující vztah k celému druhu. Text dále osvětluje, jak se skrze komunikaci a sdílení těchto reprezentací mezi různými subjekty ustavuje rovina intencionálních objektů. Dosažení shody na „témž“ předmětu je pak umožněno zejména skrze využití pojmů. Celkově úvaha nabízí ontologický pohled na vztah mezi autonomním děním jsoucen a subjektivní konstitucí poznání ústící v intersubjektivně sdílenou zkušenost.