Tato úvaha zkoumá strukturální podobnost mezi setkáním s uměleckým dílem, filosofickou reflexí a modlitbou. Autor vychází z předpokladu, že autentické umělecké dílo není totožné s hmotným artefaktem, ale představuje nepředmětnou normu, jejímž časovým určením je budoucnost. Aby se člověk mohl s takovým dílem skutečně setkat, musí překročit hranice své aktuální přítomnosti a v určitém smyslu opustit sám sebe. Tento pohyb je příbuzný modlitbě, která se neupíná k předmětným modlám, nýbrž k čisté nepředmětnosti, čímž člověku umožňuje získat nezbytný odstup od vlastní situace a danosti. Právě v tomto odstupu spočívá podstata reflexe, která otevírá cestu k tomu, co dosud není dáno, ale co „má být“. Celý proces nachází své vyústění v otázce pravdy, neboť pouze ve světle pravdy lze rozpoznat pravost či nepravost skutečností i ideálů, které teprve čekají na své uskutečnění.