Tento text se věnuje Patočkově interpretaci pravdy jako základního tématu filosofie, přičemž vychází z jeho rukopisu o negativním platónismu. Autor analyzuje napětí mezi původním řeckým chápáním pravdy jako neskrytosti a jeho pozdějšími proměnami v kontextu evropských dějin myšlení, které byly výrazně ovlivněny křesťanskou a hebrejskou tradicí. Tato synkreze odlišných pojetí vedla k hlubokým vnitřním posunům, takže to, co bylo v různých epochách označováno jako „problém pravdy“, vykazuje značnou obsahovou rozmanitost. Přestože historické vlivy způsobily zásadní diskontinuity, text se pokouší nalézt onen společný základ, který dovoluje o pravdě uvažovat v určité kontinuitě. Úvaha tak směřuje k rozpoznání prvků, které i přes dějinné proměny tvoří jádro filosofického tázání po pravdě. Studium těchto proměn je klíčové pro pochopení identity evropského myšlení a jeho neustálého vyrovnávání se s vlastními základy.