Tento text se zabývá kritickou analýzou pojmů „příroda“, její „ničení“ a role člověka v těchto procesech. Autor zpochybňuje běžné tvrzení, že moderní věda a lidská činnost jsou výhradními viníky narušování přírody. Argumentuje, že samotná příroda od svého vzniku po Velkém třesku neustále proměňuje a likviduje své vlastní výtvory, například při termonukleární syntéze v jádrech hvězd nebo pohlcováním hmoty v černých dírách. Pokud je člověk chápán jako produkt přírody, pak i jeho destruktivní působení lze interpretovat jako jeden ze způsobů, jímž příroda ničí samu sebe. Text dochází k závěru, že k překonání tohoto paradoxu je nezbytná zásadní revize našeho chápání reality a světa. Musíme zcela nově definovat postavení člověka ve světě a jeho vztah k tomu, co nazýváme „přírodou“, abychom se vyhnuli reduktivním závěrům o nevyhnutelnosti přírodní sebedestrukce.