Tento text analyzuje hlubokou ontologickou povahu uměleckého díla a rozlišuje mezi pouhým materiálním artefaktem a skutečným „dílem“ chápaným jako živý dějový proces. Autor kritizuje běžné jednostranné zaměření na hotový výsledek tvorby a místo toho vyzdvihuje nezastupitelnou roli aktivity jak na straně tvůrce, tak na straně příjemce – tedy diváka, posluchače či čtenáře. Skutečné dílo podle něj není přímo obsaženo ve fyzické hmotě reliktu, ale vzniká až v aktu porozumění, pro který je artefakt pouze nezbytným vodítkem. Práce umělce tedy nekončí odevzdáním objektu; dílo se musí neustále znovu „stávat“ prostřednictvím aktivní spoluúčasti dalších lidí. Tento proces nevyžaduje pouhé psychologické vciťování do úmyslů autora, nýbrž společnou otevřenost vůči inspiraci, které naslouchal i sám tvůrce. Člověk je v tomto pojetí pouze prostředníkem napomáhajícím zpřítomňování a aktualizaci díla. Závěrem text jasně konstatuje, že dílo není statickou, předem danou entitou, nýbrž dynamickou událostí – pokud se aktivně neděje, pak v pravém slova smyslu neexistuje.