Tento text reflektuje myšlenku Sørena Kierkegaarda, že hledat pravdu v temnotách je stejně marné jako hledat zmrtvýchvstalého mezi mrtvými. Autor se staví proti tendencím některých myslitelů a „mystagogů“, kteří pravdu situují do neznáma, tajemna či přítmí. Pravda je zde pojímána jako to, co se zjevuje, vychází na světlo a oslovuje člověka formou výzvy či apelu. Namísto hledání skrytých skutečností v temnotách spočívá pravdivé poznání v novém pohledu na to, co je nám již dávno známé. Pravda sama působí jako světlo, které prosvětluje dosavadní temnotu a činí věci zjevnými. Text kritizuje uzurpátorské sklony k zasvěcování do údajných tajemství a zdůrazňuje, že pravdu je třeba rozpoznat v jejím přicházení a oslovování subjektu. Pravda tedy není předmětem, který je třeba vypátrat v úkrytu, ale dynamickou událostí světla, která proměňuje naše vnímání světa a vyžaduje naši odpověď.