Dopis Ladislava Hejdánka z roku 1977 kriticky reaguje na teze doc. Mileny Srnské o povaze lidských práv v socialistické společnosti. Autor odmítá tvrzení, že podstata lidských práv je podmíněna společenským zřízením, a argumentuje, že mezinárodní pakty potvrzují jejich univerzální charakter. Hejdánek rozvíjí filosofickou tezi, že lidská práva nejsou státem ani vnitrostátními zákony „udílena“ či konstituována, nýbrž pouze uznávána a respektována. Tato práva jsou podle něj primární, nezávislá na státním uznání a slouží jako norma pro hodnocení legitimity moci. Text dále polemizuje se snahou redukovat lidská práva na vnitřní záležitost státu a zdůrazňuje, že nositelem subjektivních práv je vždy jednotlivec. Hejdánek definuje boj za lidská práva jako zápas o jejich uplatňování a hlubší pochopení, přičemž vyzdvihuje kompetenci filosofa vyjadřovat se k těmto otázkám z hlediska celku, nikoliv pouze v rámci úzké právní speciality.