Tento text analyzuje vztah archaického člověka k mýtu jakožto základnímu rámci jeho bytí a myšlení. Autor vychází z teze, že pro archaického člověka existovalo pouze to, co bylo součástí mýtu, zatímco vše ostatní zůstávalo mimo jeho vědomí. Diskutuje Patočkovo pojetí mýtu jako něčeho, co „předstírá bezprostřední skutečnost“ tím, že působí na lidskou emocionalitu a imaginaci. Autor však tuto formulaci problematizuje a zdůrazňuje, že mýtus skutečnost nezprostředkovává přímo, nýbrž pouze navádí k určitému způsobu jejího myšlení. Klíčovým rysem mytického vědomí je neschopnost rozlišit mezi skutečností a přeludem, neboť v rámci mýtu nebyla otázka po pravdivosti či ontologickém statusu reality dosud položena. Imaginace zde hraje ústřední roli při vytváření obrazů, které jsou přijímány jako dané, aniž by byly kriticky reflektovány. Text tak osvětluje specifickou povahu archaické existence, v níž mýtus splývá se samotným prožíváním světa a definuje hranice poznatelného.