Tento text kriticky zkoumá pojetí smyslu života a vymezuje se vůči tezi Milana Machovce, podle které si člověk může smysl svému životu sám „dát“. Autor argumentuje, že smysl není svévolným lidským konstruktem, neboť nikdo nemůže dát to, co sám nemá. Smysl je zde představen jako veličina bytostně spjatá s časovostí, konkrétně s budoucností, kterou si člověk nemůže sám určit, ale kterou dostává jako prostor k jednání. Život sám je nahlížen jako proces uskutečňování smyslu, přičemž vyšší úrovně smyslu navazují na ty nižší. Klíčovým konceptem úvahy je pojetí smyslu jako „výzvy“ či oslovení, které k člověku přichází a na které musí odpovědět svým rozhodnutím a činy. Smysl tedy není daností ani produktem libovůle, nýbrž úkolem, který je třeba přijmout. Toto přijetí a následné naplňování výzvy pak slouží jako integrující perspektiva, která sjednocuje lidský život v jeho celistvosti, zatímco jeho odmítnutí vede k existenciální destrukci.