Tento text kriticky reflektuje Heideggerovo pojetí pravdy (ALÉTHEIA) a jeho snahu o návrat k řeckému předfilosofickému porozumění tomuto pojmu. Heidegger tvrdí, že běžné překlady a teoretické definice zakrývají původní smysl pravdy jako neskrytosti. Autor textu se však táže, zda je návrat k řeckému základu jedinou možnou cestou a proč by měl sloužit jako univerzální norma. Poukazuje na to, že evropské myšlení je zásadně formováno i tradicí izraelskou, zprostředkovanou křesťanstvím. V hebrejské tradici není pravda spjata se jsoucnem a jeho zjevností, nýbrž s vírou, spolehlivostí a věrností. Zatímco u Řeků je pravda závislá na vyjevení jsoucího, v hebrejském kontextu může jsoucí pravdu vyjevovat, ale i zakrývat či klamat. Text tak zdůrazňuje existenci alternativního předfilosofického základu, který nabízí odlišnou perspektivu na vztah mezi pravdou, jsoucnem a vírou, čímž problematizuje výlučnost Heideggerovy ontologické interpretace.