Text se zabývá filosofickou reflexí pojmu lidských práv a zdůrazňuje nezbytnost rozlišování mezi myšlenkou samotnou a skutečností, k níž tato myšlenka odkazuje. Autor argumentuje, že zatímco konkrétní formulace lidských práv jsou vždy relativní a představují lidský pokus o uchopení pravdy, samotný cíl tohoto směřování musí mít obecnou platnost. Text zpochybňuje adekvátnost označení „lidská“ i „práva“, neboť tato pojmenování mohou být v určitých ohledech zavádějící či omezující. Na základě analogie s aristotelským pojetím pravdy autor navrhuje pracovat s širším pojmem „to pravé“. Toto „pravé“ pak představuje univerzální nárok vztahující se na veškerou skutečnost, lidské jednání i myšlení. Lidská práva jsou tak nahlížena nikoli jako uzavřený systém, ale jako dynamický proces neustálého vztahování se k nepodmíněné normativitě, která přesahuje sféru politiky a práva a směřuje k celkové povaze pravdy a skutečnosti.