Text se zabývá problematikou prostorové asymetrie světa, která se projevuje ve fyzice, biologii i jazyce. Autor uvádí, že rozlišení mezi pravou a levou stranou má hluboké kulturní a magické kořeny, přičemž tato asymetrie byla historicky vnímána jako zásadnější než vertikální dělení na „nahoře“ a „dole“. Navzdory moderní tendenci k objektivizaci a relativizaci prostoru autor argumentuje, že prostor je ve své podstatě orientovaný, podobně jako jednosměrný čas. Jako důkazy uvádí absolutní směr otáčení nebeských těles, vlastnosti subatomárních částic (elektrony a pozitrony) i biologické jevy, jako je růst rostlin, spirály hlemýždích ulit či dominance praváků v populaci. Článek kritizuje přehnanou relativizaci prostoru a zdůrazňuje, že prostorová orientace je objektivní skutečností, kterou nelze zanedbávat. Tato asymetrie představuje fundamentální prvek reality, jenž spojuje fyzikální zákony s živou přírodou a lidskou zkušeností.