Esej z roku 1991 představuje zásadní polemiku s postmoderními postoji Václava Bělohradského ohledně povahy demokracie a role pravdy ve veřejném prostoru. Autor kriticky reaguje na Bělohradského tvrzení, že komunismus byl vyústěním západní metafyziky a že jeho pád signalizuje konec filosofie jako hledání pravdy. Vymezuje se proti relativizaci poznání, která nadřazuje rétoriku a pouhé mínění nad pravdu, a varuje, že takový přístup otevírá cestu nebezpečné demagogii. Text zdůrazňuje, že evropská a česká tradice, v návaznosti na Masaryka, nevychází pouze z řecké filosofie, ale i z etického odkazu židovských proroků. Demokracie je zde pojímána nikoliv jako pouhý „jarmark názorů“, ale jako institucionální záruka svobody pro neustálý zápas o spravedlnost a pravdu. Autor uzavírá, že filosofie musí zůstat strážkyní kritického myšlení, která odmítá jak nárok na vlastnictví pravdy, tak její postmoderní lhostejnost či úplnou rezignaci na ni v politickém životě.