Tento text rozebírá koncept "práva na pravdu" jakožto základního, avšak specificky definovaného lidského práva. Autor argumentuje, že nejde o právo uplatňované vůči pravdě samotné, ale o nezpochybnitelné právo na hledání pravdy. Toto právo je primárně vztaženo k ostatním lidem a institucím, kterým ukládá povinnost nebránit jednotlivci v jeho intelektuálním úsilí. Na rozdíl od svobody, která je omezena svobodou druhých, právo na hledání pravdy nemá žádné meze, protože pravda není ničím vlastnictvím ani statkem k distribuci. Text dále zdůrazňuje, že zatímco pravda osvobozuje, svoboda sama o sobě k pravdě automaticky nevede. Pozitivní právo by mělo sloužit k zajištění této svobody hledání a nesmí klást překážky v následování pravdy. Zákon tedy musí chránit prostor pro individuální hledání toho, co je "pravé", a nesmí toto právo omezovat ve prospěch jiných zájmů.