Text zkoumá hlubokou souvislost mezi celkovostí, životem a pravdou, přičemž pravdu interpretuje jako „to pravé“. Autor argumentuje, že uskutečňovaná celkovost je odpovědí na situační a nepředmětné výzvy, které k nám přicházejí z budoucnosti prostřednictvím „budosti“. Život je ve své podstatě tendencí k této celkovosti a směřováním k tomu, co „má být“, čímž se stává procesem uskutečňování pravdy. Přestože je každý život životem v pravdě, existuje rozdíl mezi prostým bytím v pravdě a životem v plném souladu s ní. U nižších forem událostného dění vede neshoda s výzvou k okamžitému zániku, zatímco u vyšších živých bytostí je pád do nicoty méně samozřejmý a časově rozsáhlejší. Úvaha se uzavírá reflexí časové povahy událostí, u nichž nelze určit přesný počátek, a zdůrazňuje, že schopnost navazovat na minulé dění je bytostnou vlastností veškerého života, který se neustále vyvíjí mezi počátkem a koncem v rámci odpovědi na pravdu.