Text se zabývá problematikou orientace v dějinách jakožto klíčovým prvkem lidské dějinné existence, který ji zásadně odlišuje od pouhého přírodního bytí. Autor zdůrazňuje, že smysluplné pochopení přítomného okamžiku a odpovědné rozhodování o budoucnosti vyžaduje hluboký vhled do historických souvislostí a vědomí kontinuity mezi minulým, přítomným a budoucím. Text odmítá tezi o vzájemně izolovaných epochách a namísto toho argumentuje, že základy moderní doby i kořeny současných krizí sahají hluboko do středověku či antiky. Ústředním tématem je význam lidského myšlení a specifické strukturovanosti vědomí v historickém procesu. Autor kritizuje podceňování subjektivity a tvrdí, že i tzv. objektivní dějinné zákonitosti jsou nutně zprostředkovány lidským vědomím. Myšlení není jen pasivním produktem vnějších sociálních či přírodních podmínek, ale aktivním činitelem, který s těmito podmínkami vstupuje do dynamické interakce. Orientace v dějinách je tak nezbytným předpokladem pro otevřenost vůči budoucnosti, jíž jsme nuceni čelit.