Archiv Ladislava Hejdánka | texty dostupné online

Text této studie z roku 1964 zkoumá možnosti „nenáboženské“ interpretace křesťanské víry v kontextu moderní sekularizované společnosti. Autor navazuje na myšlenky Dietricha Bonhoeffera a J. L. Hromádky a zdůrazňuje potřebu opustit tradiční metafyzické a náboženské kategorie, které chápou Boha jako pouhou pracovní hypotézu. Argumentuje, že víra není vázána na teismus ani na „předmětné“ myšlení, a že proces sekularizace může být vnímán jako příležitost k očištění víry od modlářství a falešné zbožnosti. Studie volá po otevřeném dialogu mezi křesťany a atheisty, zejména v marxistickém prostředí, a navrhuje, že pravá víra se osvědčuje v konkrétním nasazení ve světě, „jako by Boha nebylo“ (etsi deus non daretur). Klíčovým motivem je rozlišení mezi vírou jakožto vnitřní událostí a její myšlenkovou reflexí, která se musí neustále přizpůsobovat duchovnímu klimatu doby, aniž by ztratila své prorocké ostří.

Tento dokument hodnotí první díl „Antologie z dějin československé filosofie“ (1963), který si klade za cíl oživit a kriticky navázat na českou a slovenskou filosofickou tradici pro novou marxistickou filosofii. Recenze zdůrazňuje potřebu navázání na předchůdce i protivníky, aby se československá filosofie mohla více ukotvit a formulovat své cíle. Antologie pokrývá období od počátků národních dějin do poloviny 19. století, zahrnuje texty od Husa, táboritů, Chelčického, Komenského, slovenské myslitele jako Bayer, Caban, Kollár, Štúr, a také například Bolzana či Palackého. Ačkoliv je antologie hodnocena jako záslužná a užitečná, zejména pro zpřístupnění méně známých textů, recenzent poukazuje na určité nedostatky ve vyváženosti výběru autorů a textů, například opomenutí humanistů či chybějící uvedení autorů komentářů. Přes tyto výhrady je z prvního dílu antologie vyjádřena radost a těšení se na druhý díl.

Tato stať zkoumá vztah mezi pravdou v umění a filosofii v kontextu moderní vědy a marxistického myšlení. Autor kritizuje redukci lidské tvořivosti na pouhé vědění o nutnosti a zpochybňuje tradiční teorii odrazu, která umělecké dílo mechanicky dělí na poznávací složku a estetickou formu. Argumentuje, že umění si zachovalo věrnost člověku lépe než dobová filosofie, která v období stalinismu stagnovala jako pouhý apologetický výklad. Klíčovým konceptem je získání odstupu (distance) od dané skutečnosti, což je umožněno právě tvůrčí aktivitou. Pravdivost uměleckého díla nespočívá v pasivním zobrazení reality, ale v jeho schopnosti ukázat starý svět v novém, kritickém světle skrze orientaci na budoucnost. Filosofie se musí od umění učit, opustit pouhý výklad světa a stát se aktivní reflexí lidské existence. Cílem je obnova jednoty pravdy jako univerzální perspektivy, která člověku umožňuje nalézt jeho autentické místo v kosmu.

Text z roku 1964 zkoumá vztah umění k budoucnosti a tvrdí, že budoucnost umění závisí na jeho schopnosti podílet se na vytváření toho, co je „nové“. Autor rozlišuje mezi mýtickým pojetím času, orientovaným na minulost a archetypy, a dějinným pojetím, které objevuje budoucnost jako prostor pro lidskou tvorbu. Tento zásadní zlom nastal v prorocké tradici starého Izraele, čímž se otevřela cesta k modernímu sebepochopení člověka. Filosofie zde hraje roli reflexe, která osvětluje časový rozměr tvorby. Práce a umění jsou chápány jako procesy, jimiž člověk „vytahuje“ budoucnost do přítomnosti a tím tvoří sám sebe. Skutečné umění neslouží k pouhému zobrazení dané reality, ale působí jako otevřená brána k osvobození člověka z determinace minulostí. Cílem umění je uvést člověka zpět do reálné přítomnosti se schopností aktivně a svobodně měnit svět i sebe sama směrem k plnější lidskosti.

Článek reflektuje současné diskuse o dialogu mezi marxistickým ateismem a věřícími, zejména křesťany, v Československu. Zmiňuje knihu J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ a úsilí Milana Machovce. Zvláštní pozornost je věnována názorům Julia Tomina, který kritizuje starý, dogmatický ateismus za jeho neochotu čelit skutečným lidským hodnotám a za administrativní zásahy proti věřícím. Tomin zdůrazňuje vitalitu náboženství, jeho diferenciaci na pozitivní a reakční proudy a potřebu dialogu a uchování pozitivního v náboženskosti. Argumentuje, že skutečný ateismus by měl být otevřený hodnotám a uznat, že i věřící se v socialistické společnosti stávají součástí moderního světa, přičemž si zachovávají svou víru. Zdůrazňuje nutnost přehodnotit dosavadní přístup k věřícím a ocenit pozitivní společensko-lidské hodnoty, které náboženství může přinášet, ale zároveň je nutné je chápat jako světské hodnoty, bez nutnosti transcendentní opory. Článek rovněž zmiňuje názory Karla Kosíka. Závěrem se navrhuje důkladně studovat Tominovy práce pro nové pochopení marxistického ateismu a pro zjištění, že jeho kritika náboženství je v souladu s nejhlubšími motivy víry, které znamenají překonání náboženskosti.

Tento text se zabývá Feuerbachovým pojetím ateismu, které se odlišuje od dřívějších tradic. Feuerbach odmítá naivní atheismus, který jen popírá vlastnosti boha, a kritizuje moderní „křesťanství“ za jeho zbabělost a pohodlnost. Tvrdí, že podstatou náboženství a teologie je člověk a antropologie, nikoli nadpřirozená bytost. Jeho cílem není popřít náboženství, ale zdůraznit jeho pozitivní lidskou podstatu. Feuerbachova filosofie, která redukuje teologii na antropologii, tak povyšuje člověka. Vidí náboženství jako první, nepřímé sebeuvědomění člověka, které vzniká z pocitu jednoty s přírodou, ale jeho cílem je nakonec osvobození se od závislosti na ní. Na rozdíl od osvícenského atheismu Feuerbach uznává, že náboženství může vycházet nejen ze strachu, ale i z radosti a lásky. Jeho hlavní kritika spočívá v tom, že chápe lidskou podstatu jako neměnnou, což omezuje jeho jinak humanistickou filosofii. Text vyzdvihuje Feuerbachovo myšlenkové úsilí jako významný přínos filosofickému humanismu, přestože Marx později rozvinul jeho myšlenky o člověku jako historické bytosti vytvářející se prací.

Tento text představuje polemiku s předběžnou verzí práce Bedřicha Loewensteina „K otázce ideologických předpokladů nacismu“. Autor kriticky zkoumá Loewensteinův důraz na mimoideologické kořeny nacismu a varuje před podceňováním role ideologie. Zkoumá pojem „kořenů“ ve dvojím smyslu a zdůrazňuje, že minulost není jen pasivním faktem, ale je aktivně dotvářena v přítomnosti. Autor polemizuje s tvrzením, že nacistická ideologie nedosáhla dostatečné „úrovně“ pro zařazení do vývojové řady, a argumentuje, že i ideologie nízké úrovně mohou mít značný vliv. Dále se zabývá otázkou, zda je možné ideologii považovat za produkt mimoideologických skutečností a kritizuje zjednodušující pohledy na iracionalitu a její vztah k lidskému jednání. Text se také dotýká problémů s hodnocením předválečných ideologických proudů a vlivu osobních osudů na jejich interpretaci. Autor zdůrazňuje potřebu rozlišovat mezi různými formami iracionalismu a varuje před přílišnou racionalizací jako nedostatečnou obranou proti ideologickým manipulacím.

Studie Milana Uhdeho z roku 1964 s názvem „Josef Švejk a Ivan Děnisovič“ analyzuje tyto literární postavy jako plebejské protipóly k intelektuálním typům, kteří se pokoušejí o nápravu světa. Švejk i Děnisovič představují lidovou reakci na absurditu dějin, přičemž jejich hlavním cílem je přežití a zachování elementární lidské důstojnosti v rámci odcizeného mechanismu moci. Zatímco Švejk uniká skrze chytristiku a humor, Děnisovič čelí tragické realitě tábora; oba však brání hodnoty života jen za sebe a pro sebe, aniž by měnili běh událostí. Předložený text Uhdeho analýzu kriticky rozvíjí a zpochybňuje, zda je možné zůstat plnohodnotným člověkem bez aktivního budování mezilidských vztahů a úsilí o polidšťování světa. S odkazem na Cervantese a Turgeněva autor naznačuje, že k účinné víře v pravdu je zapotřebí jistý podíl „pomatenosti“. Éra švejkovské adaptibility je tak dávána do souvislosti s vytrácením opravdovosti a vnitřní síly moderních donquijotů.

Text Ladislava Hejdánka z roku 1964 reaguje na úvahy prof. Boženy Komárkové o ústupu tradičního náboženství a proměnách religiozity v moderní době. Autor souhlasí s diagnózou úpadku historického křesťanství, ale upozorňuje na přežívání náboženských struktur v sekularizovaných podobách, jako jsou moderní ideologie či konzumní fetišismus. Hejdánek zdůrazňuje, že sekularizace je paradoxně plodem křesťanské tradice, a vyzývá k radikální nenáboženské interpretaci evangelia. Tradiční náboženský jazyk podle něj modernímu člověku spíše brání v porozumění poselství. Autor nabádá křesťany k solidaritě s „nenáboženskými“ hnutími, která často nesou křesťanské hodnoty lépe než církve samotné, a přirovnává tuto situaci k podobenství o milosrdném Samaritánovi. Odmítá náboženský oportunismus a trvá na nutnosti jasně rozlišovat mezi vírou a náboženstvím s cílem nově interpretovat smysl lidského života v dějinné perspektivě.

Tento text z dubna 1964 vysvětluje důvody, proč se autor (Ladislav Hejdánek) odmítl připojit k revidovanému kolektivnímu dopisu Nové orientace, ačkoliv s jeho morálním apelem souhlasil. Autor odmítá nařčení z praktických či zištných motivů a zdůrazňuje své výhradně ideové výhrady. Kritizuje dopis za teologickou povrchnost a chybný koncept víry, kterou text interpretuje jako přesvědčení o existenci Boha, což autor považuje za nebiblické a v rozporu s novozákonním pojetím víry jako tvůrčí moci. Dále autor vytýká textu opomíjení postavy Ježíše z Nazareta, neschopnost odlišit křesťanství od náboženství a zastaralé vnímání vztahu mezi vírou a vědou. Podle Hejdánka je víra přítomna v každém novém tvůrčím činu, včetně vědeckého poznání. Text je významným dokladem vnitro-církevních diskusí o moderním křesťanství, vztahu k ateismu a filosofické odpovědnosti jednotlivce v rámci kolektivních iniciativ v tehdejším Československu.